Menu

Logo Praha 9
Logo Praha 9
Logo Nadační fond

Historie

Jednota byla založena 8. prosince 1901 a v následujícím roce byla přijata do svazku župy Barákovy. Cvičit se začalo v roce 1902 v hostinci pana Malého. Cvičili muži, ženy, dorostenci a žáci. Nářadí muselo být vypůjčeno ze sokolských jednot v Libni a ve Vysočanech. Ještě téhož roku bylo uspořádáno veřejné cvičení za spoluúčasti obou jmenovaných jednot.

V roce 1927 u příležitosti 25ho výročí trvání jednoty byl vydán „Památník Sokola Proseckého.“ Jednota svou činností kulturní, sportovní a společenskou poutala značnou měrou pozornost nejen občanů Proseka, ale i okolí. Po dobu více než 35 let od svého vzniku neměla jednota vlastní tělocvičnu. Teprve v roce 1937 si mohla postavit sokolovnu. Stalo se tak přestavbou stodoly, zakoupené od místního statku.

Nacistickou okupací a zákazem Sokola nebyly přerušeny kontakty mezi členy jednoty a řada z nich se zapojila do odboje. Nebylo tedy náhodou, že na letním cvičišti byly v roce 1942 ukryty bomby, použité při atentátu na Heydricha. Také se tam ukrývali parašutisté.

Po válce nastal největší rozvoj jednoty. Cvičily všechny složky a nově byly zřízeny i odbory odbíjená, košíková, kuželky, stolní tenis, lyžaři, lehká atletika a kroužky hudební a loutkářský.

V Rokytnici byl získán objekt užívaný jako letní tábor pro mládež a v zimě pro lyžaře.

V roce 1947 za starosty br. Vodičky byla provedena částečná přístavba sokolovny a rozšířeno letní cvičiště. V 63. výročí narozenin prezidenta E. Beneše bylo provedeno kulturní pásmo „28. květen“ s recitacemi a s písněmi za překvapivého zájmu i nesokolské veřejnosti. V témž roce se jednota zúčastnila veřejného cvičení v Hloubětíně. Také letní cvičiště bylo rozšířeno. Na chatě v Rokytnici bylo přes prázdniny 70 žáků a žákyň.

V roce 1948 došlo k vyloučení většího počtu členů akčním výborem Národní fronty. Členové byli politicky persekvováni a v některých případech vězněni.

V roce 1990 byla jednota obnovena. Sokolovna i chata v Rokytnici byly jednotě navráceny, ale už ne letní cvičiště – to bylo totiž zastavěno. To, že členové jednoty cvičili na všech sletech, snad ani není potřeba zdůrazňovat.


8. říjen, památný den Sokolstva.

Potektorát Čechy a Morava vznikl 15. března 1939.  Říšským protektorem se v něm stal Freiherr Konstantin von Neurath.

Česká obec sokolská  se zapojila do odboje okamžitě po vzniku Protektorátu Bohmen und Mahren. Protože její činnost nebyla zastavena, využívala k vytvoření ilegální odbojové sítě své organizační struktury – župy, okrsky, jednoty. Odbojová činnost byla zaměřena na zpravodajství, zejména vojenské. \Získané informace byly předávány prostřednictvím Obrany národa exilové vládě do  Londýna. Dále to bylo vydávání a šíření letáků a pomoc při útěcích za hranice. Sokolové pracovali i v jiných organizacích, např. ÚVOD, Petiční výbor věrni zůstaneme, nebo Politické ústředí.

Současně s obsazením našeho území Wehrmachtem 15.března 1939 došlo k rozsáhlému zatýkání gestapem podle předem vypracovaných seznamů Mezi zatčenými byli i Sokolové. Byli zatčeni jako rukojmí a po čase byli propuštěni.

Po útoku na Polsko 1. září 1939 byli zatčeni někteří další činovníci ČOS, mezi nimi náčelník JUDr. Miroslav Klinger.

Od srpna 1939  vedl sokolský odboj náčelník PhDr. Augustin Pechlát. Jeho působením vznikla sokolská odbojová organizace JINDRA ( podle křestního jména náčelníka ČOS Jindřicha Vaníčka).  Pechlát.byl zatčen gestapem v srpnu 1941  a  30. září popraven v Ruzyni. ( To už byl v Praze třetí den Heydrich!). Po Augustinu Pechlátovi převzal vedení sokolského odboje František Pecháček, autor sletové skladby mužů Přísaha republice na sletu v roce 1938.  Sokolové svou přísahu plně splnili.

 Činnost odbojového hnutí vzrůstala, zejména po napadení SSSR v červnu 1941.Neurath nebyl schopen zvyšující se odbojové činnosti zabránit, zejména stávky ohrožovaly dodávky na frontu.

K. H .Frank informoval Hitlera, že největším nebezpečím pro Říši je Sokol, že sokolská  organizace se stala shromaždištěm odporu proti Říši. Činnost Sokola  byla zastavena 12. dubna 1941.

Hitler považoval situaci v Protektorátu za velice vážnou, povolal si na kobereček do hlavního stanu von Neuratha a K. H. Franka. Rozhodl se, že do Prahy pošle jako zastupujícího říšského protektora generála SS Reinharda Heydricha.  Vůdcova směrnice pro Heydricha   byla: V tomto prostoru jednoznačně a se vší tv.rdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti , pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k Říši a poslušnosti vůči Říši.

Před několika dny 27. září tomu bylo 75 let od Heydrichova příchodu do Prahy. Během několika hodin byl zatčen ministerský předseda generál Eliáš a uvězněn. Původně ho chtěl Heydrich postavit před stanný soud, což by vedlo k okamžité popravě Eliáše. Po rozmluvě se soudcem Lidového soudu Heydrich od okamžité popravy ustoupil. 28. září na den sv. Václava vyhlásil stanné právo.

V Ruzyni bylo popraveno 12 generálů, mezi nimi např. gen. Vojta nebo gen. Bílý ( gen. Doležal byl příbuzným rodiny mé ženy). 

Výnosem Heydricha z 8. října 1941 byla rozpuštěna Česká obec sokolská a její majetek   zabaven.   V noci ze 7. na 8. října proběhla „akce Sokol“, ve které podle připravených seznamů byli zatčeni sokolští činovníci z ústředí, žup a dokonce i jednot. Byli uvězněni v koncentrácích, starosta MUDr. Stanisla Bukovský ( ministr ve vládách gen Syrového ) v Osvětimi, kde byl umučen v roce 1942.

Podle zprávy Reinharda Heydricha o  „akci Sokol“ zaslané 11. října 1941 Hitlerovi do Berlína bylo zatčeno asi 5000 lidí.

Stanné soudy začaly svou „práci“. Měly jen tři druhy rozsudků – popravu, koncentrák, osvobození. Rozsudek se vykonal ihned, odvolání nebylo.  K trestu smrti bylo odsouzeno 489 lidí, přes 2000 jich skončilo v koncentrácích. Jména popravených se večer četla v rozhlase, druhý den byly čevené plakáty s jejich jmény  vylepovány po celém Protektorátu. Velice dobře se na ně a na jejich typickou červenou barvu pamatuji.

 Stanné právo  bylo zrušeno až 20. ledna 1942.

Heydrich již při příchodu do Prahy prohlásil svůj program na shromáždění nacistických pohlavárů: Řekl, že potřebuje v tomto prostoru klid, aby český dělník věnoval svou pracovní píli německému válečnému úsilí. Českým dělníkům musíme dát tak „nažrat“, aby mohli konat svou práci. Tento prostor musí být defintivně osídlen jen Němci, Čech tady nemá co pohledávat. Musíme provést rasovou inventuru..  To bude konečné řešení české otázky, rasově dobří zůstanou, budou poněmčeni, o ty ostatní bude postaráno.

Stejná slova pronesl Heydrich na konferenci ve Wansee v ůnoru 1942, Češi budou následovat Židy.

V této situaci, za stanného práva , zatýkání a poprav, byli vysláni z Angle do Protektorátu českoslovenští parašutisté s rozkazem odstranit Heydricha jako největší nebezpečí pro náš národ.

Toto rozhodnutí vzniklo v Londýně  velice brzy po popravě skupiny československých generálů.

Jak budou parašutisté doma přijati? Nebude odboj zastrašen všudypřítomným terorem?

 Ani situace na frontách nedávala naději, že Německo by mohlo být poraženo. Situace byla  jako

v německé hymně Deutschland, Deutschland uber alles...Na západě  Wehrmacht stál na březích Atlantiku, celý Balkán okupován Němci a Italy, v Africe Rommelova armáda se blížila k hranicím Egypta. V arabském světě to vřelo, propukala povstání Angličanům v týlu. 

Na východní frontě se Němci dostali těsně před Moskvu, asi tam, kde je dnes letiště Šeremetěvo. Leningrad byl obklíčen. Situace, kde se mohlo vítězství Němců zdát neodvratné. U Moskvy a u El Alameinu se postup Němců zastavil a po Stalingradu začal ústup, který skončil 9.května 1945

v Berlíně.

Za této situace, kdy probíhala zatýkání, popravy, deportace do koncentráků,  musíme vzdát čest našim rodičům a prarodičům za jejich odvážné chování, za jejich vlastenectví.

Byli to právě Sokolové, kteří poskytli pomoc parašutistům, kteří byli do Protektorátu vysíláni koncem roku 1941, mezi nimi skupina Anthropoid. Od jejich výsadku až do provedení daného úkolu – odstranění Reinharda Heydricha,to byli sokolové z pražských žup, zejména z župy Barákovy. Bez pomoci těchto lidí, kteří od počátku spolupráce věděli že je a jejich rodiny v případě odhalení čeká smrt, by se atentát uskutečnit nepodařilo.

Bratr Piskáček před smrtí prohlásil, že ničeho nelituje, že dobře  věděl, co ho čeká.

Pomoc sokolů parašutistům je přehlížena, mluví se jen o vojácích, ale bez pomoci domácích by byli v okupované zemi ztraceni. Známe jména rodin, které se nejvíce na přípravě a uskutečnění akce podíleli, Piskáčkovi, Khodlovi, Smržovi, Novákovi, Fafkovi, Ogounovi, Moravcovi, Zelenka- Hajský, výčet všech by dosáhl několika set. Historici znají jména pouze z výslechových protokolů gestapa, ale při výsleších všechna jména se gestapákům nepodařilo z vyslýchaných „vytlouci“. Sám jsem osobně nal některé, kteří přímo s vysočanskými spolupracovali a zatčení unikli.

V archivu Českého rozhlasu je pásmo Anhropoid. Je sestavené z různých nahrávek z té doby. V závěru je záznam hodnocení pracovníka exilové vlády v Londýně „ Děkujeme Sokolům  a paní Moravcové“.

Po atentátu nastalo velké zatýkání a popravy.  Připomenu generála Aloise Eliáše, spisovatele Vladislava. Vančuru, novináře Evžena Rosického. Byly vyhlazeny Lidice a Ležáky.

Nikdo ještě nezhodnotil, že po celou tu dobu, kdy se atentát připravoval, nikdo ze sokolských řad, pomáhajících parašutistům, nezradil. Zrada přišla, odkud se nečekala. V čem byla chyba?

Nebýt zrádce, gestapu by se úkryt parašutistů objevit nepodařilo. On udal záchytné adresy.  Gestapo vytlouklo z 16ti letého Mirka Moravce místo, kde jsou ukryti parašutisté, a další adresy. Nastalo zatýkání celých sokolských rodin. Ty byly po krutých výsleších deportovány do Mauthausenu a 24. října 1942 postříleny. Bylo jich 244. Já si těchto lidí velice cením, za jejich vlastenectví a také za to, že při mučení vytrvali a nikoho neprozradili.

Na tyto rodiny, na tento den bychom neměli zapomenout. Jejich obětí se otevřela cesta k likvidaci Mnichova.

Ano, je to tak. Mezi fyzickou likvidací Reinharda Heydricha a oduznáním podpisů pod Mnichovskou dohodou je přímá spojitost. Takový čin nikde jinde v okupované Evropě se neudál. De Gaule za Francii odvolal podpis ihned, Italové později. Prezident Beneš měl problém pouze

s Churchilem. Ten považoval Mnichovskou dohodu za platnou do 15 března 1939, vzpíral se prohlásit ji za nulitní od samého počátku.

Ale jak  to bylo a je s Německem?  V rámci denacifikace   ji měli Němci zrušit ihned po válce po procesu v Norimberku. Vždyť dohoda byla produktem naacistického režimu, neslučitelná

s demokratickým státem.

Tento rok je zajímavý na další výročí, 27. září 75 let od příchodu Heydricha do Prahy, 1. října 70 let od vynesení rozsudků nad nacistickými válečnými zločinci v Norimberku.

Proto mi dovolte, abych na závěr uvedl , co přiznal Konstantina von Neuratha na Norimberském procesu: „ Sokol byl nejnebezpečnější protistátní organizací. To jsem nemohl trpět. 

Prezident Beneš po válce napsal, že němečtí okupanti si byli dobře vědomi, jak hluboce v našich srdcích byla zakořeněna myšlenka Tyršova a dobře si byli vědomi nebezpečí, které pro ně sokolská organizace přestavovala.. Z bezmezného strachu a obavy před silou sokolskou – jako jednou

z hlavních sil odporu – soustředili se na jeho příslušníky jako na jedny z prvých, kdo byli předurčeni k tomu, aby vydali ze svých řad tolik obětí ať padlých, popravených či umučených, před jejichž památkou se skláníme. Pokorný dík a hrdý obdiv patří všem, kteří svou smrtí, svými útrapami dali posvěcení velkému vítězství.

Mluvíme o 8. říjnu jako o památném dnu sokolstva. Ale takový den by měl být spojován

s nějakým významným činem Sokola, ale tím tento den nebyl. Byl to den tvrdého úderu na sokolskou organizaci, den preventivníh úderu proti organizaci schopné aktivně se zúčastnit na ozbrojeném povstání.  Tento úder ale  nezlomil v sokolech sílu k odporu. Byl to duch vlastenetví, od mládí jim vštěpovaný, příklad otců legionářů , který je vedl k odpovědi na tento úder. Pomoc při přípravě a provedení atentátu na Reinharda Heydricha. Tento čin výzamně pomohl prezidentu Benešovi v úsilí o zrušení podpisů pod dohodou z Mnichova. Jinak se mohlo stát, že i po vítězném 9.květnu 1945 by byly hranice Německa za Mělníkem a u Plzně.

Domnívám se, že nesmíme zapomínat na 24. říjen 1942, na popravy v Mauthausenu. A uvítal bych,

kdyby rodiny vysočanských odbojářů, Khodlových, Piskáčkových a Smržových, získaly in memoriam nejvyšší státní vaznamenání.

Otakar Mach                                                                                                  9.10.2016

 

"Významný nebo památný?" - článek z tisku Národní Osvobození 3-4/2019




Prahou sokolskou a historickou
    

  

Naše putování začneme u sochy Dr. Miroslava Tyrše na nádvoří Tyršova domu, kam se dostaneme, vystoupíme-li z tramvaje č. 12, 20, 22, 23 v zastávce Hellichova. Tyršova bronzová postava je oděna do sokolského kroje, v pravé ruce drží šavli, která naznačuje, že šerm byl jedním z nejoblíbenějších sportů zejména v počátcích sokolského spolku. Pomník vytvořil v r. 1926 Ladislav Šaloun a byl odhalen v roce 1926 u příležitosti VIII. všesokolském sletu. Za nacistické okupace byla socha zničena, poté odlita znovu podle dochovaného modelu.

Mladý Miroslav Tyrš, student Malostranského gymnázia, bydlel v  letech 1841 - 52 vKarmelitské ulici 18/379 asi 200 m vpravo od  Tyršova domu. Malostranský Sokol umístil na tomto domě pamětní desku, připomínající pobyt Miroslava Tyrše.

 

Dr. Miroslav Tyrš se narodil 17. 9. 1832 v Děčíně a tragicky zemřel 8. 8. 1884 u obce Oetz (Tyrolsko). Velmi aktivně se účastnil českého kulturního a politického života. Od r. 1869 byl volen (jako člen strany svobodomyslné) poslancem zemského sněmu, v r. 1873 i do říšské rady. Do české historie se zapsal především jako spoluzakladatel Sokola spolu s Jindřichem Fügnerem  (16. 2. 1862)  Tyrš vytvořil české tělocvičné názvosloví,. Byl rovněž iniciátorem prvního všesokolského sletu v r. 1882. Byl docentem estetiky a dějin umění na pražské technice   Podílel se jako člen komise na výběru návrhů na výzdobu Národního divadla. Přál si, aby sokolství v duchu starořeckého ideálu kalokagathie – harmonie ducha a těla - pěstováním tělesné zdatnosti  přispívalo k harmonickému rozvíjení lidské osobnosti a národní kultury.  Svoje myšlenky o programu Sokola shrnul  v díle Náš úkol, směr a cíl.

 

Od Tyršova domu zamíříme směrem na Petřín. Na jeho úpatí téměř proti Tyršovu domu vedle stanice lanové dráhy je sokolovna Sokola Malá Strana.  Byla postavenaroku 1897 ve stylu české renesance.Má tělocvičny a hřiště. Zde cvičil v  mladých letech Tomáš Garigue Masaryk a jeho děti. Masaryk i Beneš byli členy  Malostranského Sokola až do své smrti.  8. prosince 1937 byla v budově Malostranského Sokola odhalena pamětní deska. Slavnostní projev pronesl starosta Československé obce sokolské Dr. Bukovský. Na bronzové desce s věrným reliéfem prezidenta Masaryka je jeho text z 6. února 1919: Každý pravý opravdu uvědomělý sokol bude strážcem, tedy politickým a sociálním pracovníkem naší republiky, naší demokracie

Veřejného cvičení malostranské Sokola se 29. května 1947 jako hosté zúčastnili  prezident Beneš s chotí paní Hanou Benešovou.

 

Dále pokračujeme vzhůru do Petřínských sadů, k soše Karla Hynka Máchy.  Karel Hynek Mácha (16. 11. 1810 Praha - 6. 11. 1836 Litoměřice) byl  českým básníkem romantikem  Napsal m.j. lyrickoepickou báseň Máj, klenot české poezie nad jiné vzácný.

Petřínskými sady půjdeme jihozápadním směrem do Kinského zahrady až dojdeme k letohrádku Kinských, kde je Národopisné muzeum. Letohrádek Kinských je empirová stavba z let 1827 až 1831 a pochází od architekta Jindřicha Kocha.  Národopisné sbírky, umístěné v 1. patře, jsou rozděleny do tří okruhů.  Ukazují na živit prostého lidu na vesnici , na jeho bohaté tradice. Projdete-li tyto sbírky, uvědomíte si, odkud čerpalo síly naše národní obrození.

Odtud půjdeme vzhůru severním směrem ke Štefánikově hvězdárně, kde stojí socha Milana Rastislava Štefánika. Dvou a půlmetrovou bronzovou sochu astronoma, politika a generála - diplomata, který se významnou měrou zasloužil o založení československého státu, vytvořil Bohumil Kafka. 

Milan Rastislav Štefánil se narodil  21.7.1880 v Košariskách na Slovensku.  Po studiích v Praze odešel do Paříže, Jako astronom. Pracoval na observatoři na Mont Blancu. V té době lanovka nebyla a tak musel vystupovat na observatoř, která je ve výšce 3613m  jako horolezec. Později pracoval na hvězdárnách v Tichomoří a v Jižní Americe. Po vypuknutí 1. světové války prodělal pilotní výcviku jako letec  Zúčastnil se boků na francouzské a srbské frontě. Navázal styk s prof. Masarykem a tak se spolu s Dr. Benešem jedním  z jeho nejbližších spolupracovníků.  Jako diplomat  se velice zasloužil o vznik československých legií ve Francii, Itálii a Rusku.  Byl prvním československým ministrem vojenství. Tragicky zahynul při  leteckém neštěstí ve Vajnorech 4.5.1919.

 

Od hvězdárny se ulicí Strahovská dostaneme na Pohořelec k Památníku národního písemnictví  ve strahovském klášteře. Klášter byl založený   v roce 1140 Vladislavem II. pro řád premonstrátů.

Dále budeme pokračovat přes Pohořelec až na Loretánské náměstí. Tam stojí socha druhého československého presidenta Dr. Edvarda Beneše.  Narodil se 28. 5. 1884 v Kožlanech a zemřel  3. 9. 1948

v Sezimově Ústí. Jako jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Masaryka  se zasloužil se o vznik samostatné Československé republiky.  V letech 1918 - 1935 byl ministrem zahraničí. Řadu let působil jako náš zástupce u Společnosti národů v Ženevě.   Zde začíná jeho spolupráce s generálem Aloisem Eliášem, který zastával funkci vojenského přidělence na odzbrojovací konferenci. Presidentskou funkci zastával v letech 1935 - 1938 a 1945 - 1948.  Za 2. světové války  jako člen  československé exilové vlády vedl náš boj v zahraničí a spolupracoval s domácím  odbojem.  Po  rozbití Československa  a okupaci  v březnu 1939 byl předsedou vlády generál Eliáš. Udržoval styky s londýnskou vládou a podporoval domácí odboj. Byl zatčen 27.9.1941 ihned po nástupu Heydrucha  a popraven  za stanného práva  na kobyliské střelnici. Je to jediný premiér z vlád zemí, okupovaných Němci, který byl popraven. 

Loretánskou ulicí a přes Hradčanské náměstí, Matyášovu bránu a I. a II. nádvoří Pražského hradu  dojdeme na III. nádvoří, kde se tyčí socha Tomáše Garrigue Masaryka, našeho prvního presidenta Osvoboditele. 7. března 2000 při příležitosti 150. výročí narození T. G. M. byla bronzová socha odhalena. Tento veliký státník, filosof, spisovatel a hluboce věřící člověk se narodil v chudé rodině  7. 3. 1850 v Hodoníně. Dne 14. září 1937 „tatíček“ zemřel a celý národ ztratil symbol morální velikosti a velké autority. Masarykova osobnost byla spojována s obdobím první republiky, ačkoli minimálně polovinu všeho, co vykonal, realizoval již před ní.. Byl osobností s obrovským významem pro nově se rodící  Československo, rozvoj demokracie v něm a pro charakter  národa, který se vytvářel v duchu jeho hesla „Nebát se a nekrást“. Byl také členem Sokola Malá Strana, kam chodil ”sokolovat”.

 Rozhodneme se, zda půjdeme zpět na Hradčanské náměstí a ulicí Ke Hradu  do Nerudovy ulice nebo se vydáme přes Pohořelec na Strahov..

 V Nerudově ulici si  všimneme mino .jiné  domu U dvou slunců  čp. 233, s pěknými raně barokními štíty z  roku . 1673. Tady bydlel od r. 1845 Jan Neruda, jemuž zde byla r. 1895 odhalena pamětní deska.

Jan Neruda (9. 7.1834 - 22. 8. 1891) byl český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik, hlavní představitel generace májovců. Ve svých verších vyzdvihoval sebedůvěru českého národa (“Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru.”). Nerudovou ulicí  půjdeme dolů, až se dostaneme na Malostranské náměstí a zpět k Tyršovu domu. nebo tramvají na Pohořelec a dále  na Strahov..

 

Cestou k Rošuckého stadionu, kde budete cvičit, procházíte kolem Velkého Masarykova sletového stadionu.  Tento stadion, nyní v neutěšeném stavu, byl postaven v neuvěřitelné krátké době v roce 1926 k VIII. Všesokolskému sletu. Před tím na tomto prostranství byla pustina a strahovské lomy.  Záměr vybudovat na Strahově důstojný sportovní a tělocvičný areál vznikl již v roce 1913,  Přípravné práce přerušila 1. světová válka.

Po skončení války byl VII. Všesokolský slet v roce 1920ještě uspořádán na Letenské pláni.  V té poválečné době se lidé zotavovali z útrap válečných časů a Sokolové byli varováni, že slet skončí fiaskem. Pravý opak byl pravdou. Slet byl úspěšný a zaznamenal velký finanční přínos pro Sokol. Z toho byla mimo jiné financována přestavba Tyršova domu. Málokdo ví, že přítomnost Sokolů zabránila bolševickému puči, který byl načasován právě na  sletové dny. Ihned po skončení sletu počaly projektové práce na zamýšleném stadionu. Ty byly velice pečlivě provedeny až do těch nejmenších detailů. Náčelnictvo ČOS stanovilo podmínky pro velikost plochy pro veřejná vystoupení. Bylo určeno, že plocha má pojmout  14400 cvičenců cvičících  ve 160 zástupech v 90 řadách při rozestupy  1.80m.  Na okrajích plochy se plánovala ještě nářadiště, takže celková plocha   pro veřejná vystoupení činila 62620m2  .Aby nedošlo na ploše při dešti k vytvoření jezera, měly plocha sklon do jednoho rohu s převýšením 1m.  Podobně byly projektována seřadiště, tribuny, nástupové a odchodové brány na plochu a mnoho dalších detailů.

Díky této důkladné projektové přípravě byl stadion vybudován v rekordně krátkém čase. Počátkem února 1926 počaly práce na úpravě terénu a 28. června bylo slavnostní zahájení sletu.

Pokračujeme dále k Rošického stadionu, kde budou probíhat vystoupení XIV, Všesokolského sletu. Stadion je pojmenován po Evženu Rošickém, běžci na střední tratě. Účastnil xe mistrovství Ecropy v roce 1934 olympiády v roce 1936 v Berlíně, měl několik čs. rekordů na 800 metrů a 400 metrů a byl mistrem ČSR  400 metrů  v těchto disciplinách.. Po okupaci se zapojil do odboje a za svou činnost byl v červnu 1942 popraven na střelnici v Kobylisích.  Jeho otec se zasloužil o vytvoření vojenského letectva v Československu v roce 1918.

Ze Strahova zamíříme do Dejvic. V parčíku na Prašném  mostě si povšimněte malého pomníčku. Je to místo posledního boje štábního kapitána Václava Morávka, jednoho z legendární odbojové skupiny Tří králů (Balabán, Mašín, Morávek). Padl zde v boji s gestapem 11. března 1942.

Ze stanice Hradčanská zamíříme k dejvické sokolovně.  Tato sokolovna má zajímavou historii. Původně to byl činžovní dům s hostincem U krále Jiřího. V sále tohoto hostince cvičili dejvičtí sokolové od roku 1906. V roce 1921 dejvická jednota dům zakoupila a přestavěla na sokolovnu. Vznikl rozsáhlý sál s velkým jevištěm.  Plastiku sokola na průčelím vytvořil akademický sochař Karel Pavlík. Pamětné deska v dejvické sokolovně připomíná 49 obětí okupace, sokolů, kteří za vlast obětovali své životy.

Další  naše zastavení je v sokolovně  ulici U Studánky v Praze 7. Holešovicemi procházeli    karlínští sokolové na výlet do Tróje a to upoutalo holešovické občany natolik, že  se rozhodli ve své obci založit sokolskou jednotu. To se stalo roku 1884. Původně se cvičilo v hostincích, jak bylo tehdy obvyklé- Pro vzrůstající počet cvičenců se rozhodla jednota postavit sokolovnu. K jejímu otevření došlo 9. září 1906. Její novorenesanční budova stojí na rohu ulic U Studánky a Strojnické. Pamětní deska nese jména sokolů umučených v koncentrácích nebo padlých na bojištích 2. světové války.

Nyní se vydáme z levého břehu Vltavy na pravý a zamíříme do ulice Malého, ve které stojí sokolovna karlínského Sokola.  Cestou již na pravém břehu procházíme Těšnovem. Zde stálo Denisovo nádraží, které muselo ustoupit dálničnímu průtahu Prahou.  Neslo jméno po francouzském historikovi Ernestu Denisovi, pokračovateli díla Palackého. Napsal díla Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře.  Za 1. světové války podporoval úsilí prof. Masaryka a jeho spolupracovníků  E. Beneše a M.R.Štefánika za vytvoření samostatného Československa.

Karlínská sokolovna byla postavena v roce 1887, je tedy druhá v Praze a osmá v celém sokolském hnutí. Karlínská sokolská jednota byla těžce postižena za okupace.  Řada zdejších sokolů byla zapojena do přípravy atentátu na Heydricha. Pamětní deska, umístěná v tělocvičně, nese jména 38 padlých, popravených  a umučených bratří a sester. Mezi nimi je také jméno Františka Pecháčka, autora slavné sletové skladby mužů z X, sletu v roce 1938 Přísaha republice.  Oni sviji přísahu neporušili. Budova sokolovny byla velice poškozená za povodně v roce 2002, ale podařilo se úsilím  karlínských sokolů veškeré škody odstranit.

Pokračujeme přes Palmovku a dále Zenklovou ulicí k libeňské sokolovně.  Ta byla postavena v roce 1910 a v minulých letech celkově opravená. Budova je typickou představitelkou secesní architektury let z přelomu 19. a 20 století.. 

Sokolové ve východní oblasti Prahy – Libeň, Karlín, Prosek, Vysočany  - pracovali za okupace 

v odboji. Zúčastnili se s parašutisty jak příprav, tak i provedení atentátu na říšského protektora Heydricha a po provedení atentátu pomáhali parašutisty ukrývat. V kuželníku v sokolovně na Proseku byla ukryta bomba, kterou Kubiš vrhl na uto s Heydrichem. Zradou se jim dostalo na stopu a celé sokolské rodiny z těchto jednot byly pozatýkány a 24.10.1942 popraveny v Mauthausenu.  Na Tyršově cvičišti je pietně upravené místo s pomníčkem, na kterém jsou jména těchto obětí uvedena. V libeňské sokolovně je deska s jmény obětí a padlých umístěna nad schodištěm před vstupem do tělocvičny.

Sokolská jednota na Královských Vinohradech vznikla v únoru 1887. Původně měla cvičiště u vinohradské vodárny,  ale v roce 1924 vyměnila toto cvičiště s obcí  za pozemky v Riegrových sadech. Bylo přikročeno k projektování stavby sokolovny. Byla vypsána soutěž a z ní vyšel návrh moderní budovy s plaveckým bazénem a s příslušným zázemím. Projektové práce trvaly velice dlouho, protože se jednalo stavbu v parku a stavba sokolovny a cvičiště vedla k odstranění velkého množství stromů a zeleně. K stavbě bylo přikročeno v roce 1938.  Po okupaci a zákazu Sokola byla sokolovna s cvičiště obsazeny vojsky SS a po osvobození v roce 1945 zase našimi zahraničními vojáky. Za projekt vinohradské sokolovny byla udělena na Olympijských hrách v Londýně roku 1948 bronzová medaile v oboru architektury  akad. architektovi  Františku Markovi.  V Sokole Královské Vinohrady také působil olympijský vítěz br. Alois Hudec.

Půjdeme-li do Vršovic, blízko vinohradské vodárny budeme míjet moderní budovu Husova sboru církve československé. Za Pražského povstání 5. až 9. května 1945 bylo do tohoto kostelíku přestěhováno rozhlasové pracoviště z budovy rozhlasu na Vinohradské třídě,  ve které se bojovalo. Vysílání  Vysílač Praha na vlně 415 metrů pokračovalo z tohoto provizorního studia a každé hlášení bylo zahajováno sokolským pochodem Lví silou vzletem sokolím.

Došli jsme nyní k vršovické sokolovně. Opět se jedná o moderní budovu,  Přestože byla vršovická jednota založena v roce 1870, ke stavbě vlastní sokolovny došlo až v letech 1932 – 1933. Po dokončení stavby byli prvními hosty 6. prosince 8933 pražští novináři, kteří ve svých článcích oplývali chválou na moderní koncepci vršovické sokolovny..

Na letním cvičišti je pomníček Lumíra Březovského, nejmladšího vojáka české roty Nazdar ve Francii.

Očes vrch Bohdalec, respektive přes cvičiště Sokola Michle na Tyršově vrchu, dojdeme do sokolovny michelského sokola. Michelská sokolská jednota, založená v roce 1887,  dokázala postavit dvě sokolovny a vybudovat krásné letní cvičiště. První sokolovnu otevřeli rok po VII. Sletu v roce 1921 v ulici Na Jezerce. V roce 1930 byl založen fond na výstavbu nové sokolovny a byla vypsána soutěž . Vítězně ze soutěže vyšel  návrh architekta Jana Zázvorky, autora Památníku národního osvobození na Vítkově.  Slavnostní otevření nové sokolovny se konalo 1. ledna 1938.  Je to moderně vybudovaná sokolovna s prostorným sálem, jevištěm a kompletním zázemím.

Od michelské sokolovny je to jen pár kroků do ulice Čapkovy.  V této ulici, která nese jméno po svém rodákovi, se narodil 17. června 1876 Jan Čapek.  Vyučil se rukavičkářství, ale za prací odešel až na Těšínsko. Tady se vypracoval až na místo důlního dozorce v Orlové. Od svých 15 let byl členem Sokola, nejdříve na Královských Vinohradech.  Také na novém působišti se zapojil do sokolské práce a byl zvolen náčelníkem župy moravskoslezské.  Vzhledem ke germanizačnímu tlaku v tomto kraji ( viz Bezručova markýze Gera) pracoval také v dalších vzdělávacích spolcích.

V červnu 1915 narukoval do rakouské armády. Zprvu byl na ruské frontě, později na italské. Tam padl do italského zajetí v říjnu 1915.  V zajateckém táboře S. Maria Capua Vetere u Neapole  Tam se mu podařilo zorganizovat Československý dobrovolnický sbor.  Zavedl v něm sokolský řýd, členové si tykali, oslovovali se bratře a zdravili sokolským pozdravem Nazdar! Čapek se  zastával svých krajanů před šikanou italských důstojníků,  od členů vyžadoval pořádej a kázeň. Dne 21. dubna souhlasila italská vláda s vytvořením československých legií.  Dohodu podepsali italský ministerský předseda Vittorio Orlando a Milan Rastislav Štefánik. Legie byly samosprávné jednotky Československé armády pod vrchním italským velením. Před odjezdem na frontu proběhly v táboře 8. 9. dubna 1918 velké sokolské slavnosti  pod názvem Den československé revoluce.

Jan Čapek byl na své přání zařazen jako vojín k 1. praporu 33. pluku, který byl odvelen na frontu na Piavě. Čapek padl třetí den ofenzívy 17. června v den svých narozenin.  Jeho jméno nesla po osvobození župa moravskoslezská a  34. pěší pluk .

V sobotu 12. června 1926 v průběhu VIII. Všesokolského sletu byla na rodném domku Jana  Čapka odhalena pamětní deska s nápisem: Jan Čapek . vzorný Sokol a organizátor italských legií narodil se v tomto domě 17.VI,1876, padl u Tossalty 17.VI.1918.

 

Sokolská jednota v Nuslích byla založena roku 1888 . Tato sokolská jednota je druhá v Praze, která za poměrně krátkou donu svého trvání postavila dvě sokolovny.První sokolovnu postavili  v letech 1899 . 1900 v ulici Palackého,nyní Táborské.  V roce 1923  sokolovna nepostačovala počtu cvičenců, tak se jednota rozhodla postavit novou budovu. Původní sokolovnu prodali Církvi československé a v ulici Na Květnici v letech 1924 – 1925 postavili novou budovu.

V té  je prostorná tělocvična s jevištěm, venkovní cvičiště dovoluje provozovat nejrůznější sporty.

Za okupace byla sokolovna obsazena wehrmachtem a za pražského povstání probíhaly v blízkosti urputné boje.

Od nuselské sokolovny zamíříme směrem k Vltavě do vyšehradské sokolovny blízko železničního mostu.  Vlastní sokolovna je moderní budova postavená v letech 1966 – 1933. Vyšehradští sokolové dokázali ušetřit   1300000Kč a za tyto peníze postavili sokolovnu. Stavěl ji  František Roith, žák Josefa Zítka. Jsou v ní dvě tělocvičny kompletní zázemí.

Naše putování zakončíme v sokolovně Sokola Pražského.  Budova se nachází na rohu Sokolské a Žitné ulice.  Je nejstarší sokolovnou v celé naší vlasti.  Na průčelí je deska osvětlující její historii. Byla vybudována v roce 1863 v rekordním čase osmi  měsíců. Finančně ji zajišťoval Jindřich Fügner.Na její výstavbu obětoval celé svoje nemalé jmění. Dvacet let tu  bydlel Dr. Miroslav Tyrš. Bohužel  byla za minulého režimu necitlivě přestavěna, původní zůstala jen Fügnerova tělocvična. Svého času to byla největší tělocvična na světě..  Tato sokolovna je kolébkou celého  sokolského hnutí.

Zde v Sokolské ulici končí naše dnešní putování Prahou sokolskou a historickou. Možná, že někteří z vás se budou vracet do svých domovů vlakem z Hlavního nádraží. Pozor, ono se vždy nejmenovalo Hlavní a také jím procházely dějiny. V roce 1871 zde bylo vybudováno nádraží Praha císaře Františka Josefa. V letech 1900 . 1901 bylo přestavěno v secesním slohu do bynější podoby. Po vzniku republiky  dostalo nádraží jméno Wilsonovo na památku amerického prezidenta Woodowa Wilsona.  Tento americký prezident byl přítelem prof. Masaryka a má zásluhu na uznání nově vytvořené Československé republiky.  Na Wilsonovo nídraží se vrátil do Prahy prezident Masaryk v roce 1918, v roce 1945 z exilu prezident Beneš.Po okupaci za protektorátu, kdy nic nesmělo připomínat naši republiku, byl název změněn na Praha hlavní nádraží. Po osvobození v roce 1945 se na tři roky vrátilo jméno Wilsonovo, ale s nástupem komunistického režimu bylo toto jméno vymazáno a vrátil se protektorátní název Hlavní nádraží.

Za návštěvy amerického prezidenta Bushe v listopadu 1990 se dostalo do názvu nádraží opět Wilsonovo jméno.

 S úctou se musíme  obdivovat  práci našich otců, dědů a pradědů, kteří za neskonale primitivnějších technických podmínek to všechno  dokázali.t Byl to  výsledek pracovní kázně, výborných organizačních schopností a  hlavně zájmu a nadšení pro sokolskou myšlenku všech, kteří se na budování těchto  sokolských budov podíleli. Musíme se také s úctou poklonit pčed památkou všech, kteří obětovali za vlast to nejcennější, svůj život. Podržme v paměti jejich odkaz a předejme hoi našim potomkům.

 

Ivo Antušek fotografie, Otakar Mach text



Pražské povstání 5. května – 9.května 1945.

Koncem dubna 1945  se od západu  blížily  k našim hranicím spojenecké armády,  Rudá armáda po překročení Odry zahájila bitvu o Berlín. Východní Slovensko již bylo osvobozeno a v Košicích zasedala československá vláda, Po boku sovětských vojáků osvobozovali svou vlast českoslovenští vojáci Svobodovy armády, bojovalo se v údolí Váhu a na Fatře. Bratislava již byla svobodná, fronta se blížila k Brnu, začínala Ostravská operace. Přes pohraniční hory bylo slyšet dunění děl.
V  prostoru Protektorátu Čechy a Morava  čekala v záloze milionová armáda maršála Schornera, která měla v poslední fázi  války vytvořit „Festung Bohmen“ a za bojů proměnit Čechy a Moravu na  „spálenou zem.
Říšský protektor  K. H. Frank  jednal  s protektorátní vládou o  předání moci nenásilnou cestou a vyhlášením Českomoravské republiky. Naproti tomu   domácí odboj připravoval vytváření revolučních  národních výborů. Z představitelů odbojových skupin byla sestavena Česká národní rada v čele s prof. Albertem Pražákem.
Zpráva o Hitlerově smrti vyvolala mezi lidem mylnou  domněnku o kapitulaci Německa. 1.května vypuklo povstání v Přerově, které bylo utopeno v krvi.
Následovala povstání v Nymburce, Poděbradech a Novém Bydžově. 3. května vzplanulo povstání v horním Pojizeří od Turnova po Jilemnici. Na potlačení tohoto povstání byly nasazeny jednotky německé domobrany Volkssturmu, složené ze sudetských Němců.  V Praze vypuklo povstání 5. května . Hlášení  českého rozhlasu vyvolalo rozšíření povstání po celém území.  Praha vysílač na vlně 415 metrů vžd začínal své hlášení sokolským pochodem Lví silou vzletem sokolím...  Sokolský pochod, za Ptotektorátu zakázaný , burcoval národ a  byl signálem vyzývajícím k povstání proti okupantům. Tento pochod byl znělkou svobodného vysílače Praha na vlně 415 metrů.

Těmto událostem předcházelo 4. května vyhlášení protektorátní vlády o zrušení dvojjazyčných  označení ulic a měst, dvojjazyčných úředních vyhlášek a dvojjazyčného úřadování .  Od časného rána 5. května pražští občané odstraňovali dvojjazyčné uliční tabulky, nápisy nad krámy, pálili německé vlajky s hákovým křížem a vyvěšovali československé vlajky.
V poledne předal  primátor Říha vedení Prahy do rukou Revolučního Národního výboru.
Česká národní rada vydala prohlášení o zániku protektorátu: „Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády v Košicích , ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných  spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. „protektorát Čechy a Morava“, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady.“

Německá okupační správa vydala rozkazy k potlačení povstání a němečtí vojáci začali střílet do  pražských občanů. Kolem budovy rozhlasu vypukly silné boje. Československý rozhlas Praha na vlně 415 metrů  vysílal výzva o pomoc „ Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené  jednotky! Pomozte československému rozhlasu...!“ Bojovalo se i v budově rozhlasu, vysílací studio se přestěhovalo do jiných míst v Praze, vysílalo se např. ze sboru Československé církve na rozhraní Vinohrad a Vršovic, přerušit vysílání se Němcům nepodařilo.
Povstalcům scházely zbraně, jediným řešením byla stavba barikád. Ráno 6. května jich v Praze vyrostlo na 2000.  Stavební materiálem byly  dlažební kostky, kolejnice, převržené tramvaje, popelnice, vše, co bylo po ruce.
Na Prahu postupovaly od jihu z Neveklovska, kde bylo cvičiště zbraní SS (  SchutzStafeln -  původně Hitlerova ohranka, po uchopení moci nacisty ozbrojené jednotky nacistů, složené nejen Němců, ale i  z občanů jiných národů) těžce vyzbrojené jednotky  SS s tanky a děly..
Začalo bombardování města německými letadly, tanky se začaly probíjet do  ulic.  Boje na barikádách stěžovaly jejich  postup a  proto němečtí vojáci vyháněli z domovů  muže, ženy, děti, a hnali je před tanky jako živé štíty. Na řadě míst, která jednotky SS obsadily, došlo k masakrům civilního obyvatelstva. Na pomoc Pražanům se zapojilo vládní vojsko 
(protektorátní vojenská  jednotka, vykonávající strážní službu) , které mělo pouze lehké zbraně i munici. Na straně povstalců bojovaly také  jednotky  generála Vlasova ( sovětský generál Vlasov v zajetí vytvořil ze zajatců Ruskou osvobozeneckou armádu pro boj proti Rudé armádě ), Vlasovci měli  tanky a děla, takže postup Němců se podařilo zastavit. Mezitím ČNR vyjednávala s velením Wehrmachtu ( Branná moc , název německé armády) o jejich kapitulaci,  ale zatím bez úspěchu. V noci z 6. na 7. května projela Prahou mise americké armády k maršálu Schornerovi. 7.května  probíhaly boje v centru Prahy, bojovalo se u Staroměstská radnice. Tam postup tanků zastavili partyzáni z Hořovic, všichni padli. ČNR jednala s Vlasovci o další pomoci, ale pro vnitřní rozpory v ČNR (proti byl Smrkovský KSČ), k dohodě nedošlo, Vlasovci opustili Prahu. 8.května . Těžké boje probíhaly v celé Praze,. Jednotky SS páchaly další masakry,. Tento den byl nejkrvavějším z celého povstání. Byla zapálena Staroměstká radnice. ( Bylo rozhodnuto budovu neobnovovat, ale ponechat ji v tomto stavu jako trvalou připomínku pražského povtání.)
Tento den ve francouzské  Remeši podepsal generál Jodlkapitulaci Německa, která začala platit 8. května ve 23 hodin.
ČNR se podařilo dosáhnout kapitulace jednotek Wehrmachtu odpoledne 8.května, ty ihned opouštěly Prahu   a s nimi okupační úřady a civilisté. Jednotky SS dále pokračovaly v boji. Nejvíce škod způsobili ostřelovači, kteří se střech a oken stříleli na civilisty a rudoarmějce. 
Mimo jiné to byly tankové jednotky SS Das Reich a Wallenstein, které 12. května skončily válku v bitvě u Milína. Tady padly poslední výstřely války v Evropě.
Tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva dorazily . do Prahy v časných ranních hodinách 9. května..  Pražané je nadšeně vítali s kyticemi kvetoucích šeříků. Během dne došlo v Praze k ukončení bojů. Po všechny dny povstání bylo chladné a deštivé počasí.  9. května od rána jasno a slunečno. Někteří tvrdí, že  pražské povstání bylo zbytečné, že přineslo jen ztráty našemu obyvatelstvu. To není pravda. Povstání vypuklo v týlu německých armád, což mělo za následek, že Schornerova armáda byla vyřazena z akce, musela velice rychle utíkat do amerického zajetí, a ani Čechy,  ani Morava nemohly být proměněny ve spálenou zemi, jak zamýšleli okupanti.

Když jsem procházel prameny, abych zjistil, jaké bylo složení České národní rady, že v ní byli zástupci za odbory a za KSČ (Smrkovský), proti nim stál pouze prof. Albert Pražák. Česká domácí politická a  demokratická elita byla během okupace naprosto programově Němci zlividována.  Ti, kteří přežili koncentráky nebo se vrátili z exilu, naprosto nemohli nijak ovlivnit poválečný vývoj v Československu.

 

Otakar Mach                                                                                                         18.4.2016